Rozhovor vyšel v týdeníku Dobrý den s Kurýrem.
Téměř 25 let to byl tajný sen malé holčičky, pak přišlo 10 let tvrdých tréninků a příprav. A to byla Monika Benešová ještě před nedávnem bledou a vyčerpanou pacientkou s těžkou nevyléčitelnou nemocí. Přesto se nevzdala, bojovala. A lezla. Čelila omrzlinám, sněžné slepotě, fyzickým a psychickým pádům. Nakonec vloni v květnu stála na vrcholu. Mount Everest ji velmi tvrdě zkoušel, naučil ji ale to, že o svůj život musí vždy bojovat. O sólo cestování, zdolání Mount Everestu i boji s Crohnovou chorobou bude vyprávět už v sobotu 15. února na cestovatelském festivalu Cestobraní v kině Hvězda v Uherském Hradišti.
Moniko, kde je váš cestovatelský základ?
S rodiči jsem vyrůstala na Vysočině a cestovali jsme po českých horách. Tancovala jsem ve folklorním souboru a potom v mažoretkách, a s nimi jsme cestovali po různých festivalech po světě. Tam někde bude ten kořínek, ale to bylo pořád s někým ve skupině. Co se týče samocestování, to vyplynulo životem. Poprvé jsem sama vyjela v roce 2016.
Co vás přitahovalo na tom, jezdit sama a nesdílet cestu s někým dalším?
Až tak hluboce jsem nad tím nepřemýšlela. Prostě jsem do toho šla. Předtím jsem sice chtěla cestovat s jinými lidmi, ale víte, jak to bývá. S někým se domluvíte, oni pak začnou couvat a jsou z toho akorát komplikace. Tak jsem si řekla, že do toho půjdu sama a jen zkusím, jestli to dám. Camino (poutní cesta do Santiaga de Compostely – pozn. red.), což byla ta moje první sólo cesta v roce 2016, už bylo spojeno se zdravotními problémy. A byly tam i jiné komplikace, rozchod, což jsem jako mladá holka brala hrozně špatně, protože to pro mě tehdy byla ta pravá láska (smích). Rozhodla jsem se, že ten sen si prostě splním.
Co vám na to řekli vaši blízcí?
Naši mi moc fandili. Samozřejmě se báli, protože jsem docela dlouho chtěný a vymodlený jedináček. Nejsem sama rodič, tak ten strach a obavy maminky asi nedokážu úplně pochopit. Naši nikdy až takhle v zahraničí kromě nějakého Chorvatska autobusem nebyli, tak možná ani nevěděli, co to obnáší. Navíc mamka se dívá pravidelně na zprávy, takže má v hlavě všechny katastrofické scénáře a strach, aby mi někdo neublížil (smích). Ale fandili mi a Camino mi přáli, protože jsem je ujistila, že ta cesta není až tak nebezpečná a je velmi slavná, je tam dost lidí. A byla jsem s nimi hodně ve spojení, protože byl všude signál.
Camino bylo první, ale která cesta byla nejvíc nezapomenutelná, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu?
Těch cest mám teď za sebou už nějakou řádku a musím upřímně říct, že každá byla v něčem strašně pozitivní a v něčem negativní. Aktuálně je za mnou nejčerstvější Everest, který teda ze všech nejvíc bolel. Ale každá cesta mi hrozně moc dala a na každé to hrozně moc bolelo.
Co byl váš největší boj?
Asi po pravdě řeknu, že vždycky to je ten první krok, kdy si řeknu „jdeme do toho“. Ať už to bylo Camino, Pacifická hřebenovka nebo Everest. Že se rozhodnu a neustoupím. Pak přichází ta disciplína a morál, kdy všichni jsou zalezlí, protože je zima, a já musím několik hodin denně trénovat. Udělat ten první krok a stát si za tím, opravdu neustoupit, to je vždycky ten nejtěžší i nejdůležitější boj.
Vy jste ukázkou toho, že když se chce, tak všechno jde. Jak velké komplikace vám na cestách způsobují vaše zdravotní omezení?
Autoimunitní střevní nemoci jsou neskutečně individuální. Každý člověk to prožívání může mít jiné. Někdo má lehké příznaky a někdo může mít vývody. A u mě, přestože ta diagnóza je nevyléčitelná, má lehčí průběh. Tedy žádné operace a žádné vývody. Ale s tím se samozřejmě pojí to, že musím velmi dávat pozor na to, v jakém období se dietně nacházím. Jestli mi dělá špatně mléko, sója nebo oříšky, protože k tomu mám ještě přidružené alergie. A vždycky na sobě poznám, že je zle, když se dostanu do stresu. Jakmile je něco špatně, tak se mi to okamžitě projeví na střevech. Takže to mám složitější, co se týče stravy, ale musím si hodně hlídat i nastavení v hlavě. Ta psychika u mě konkrétně strašně moc souvisí. Stavy, kdy jsem dvacetkrát za den seděla na záchodě, jsem ale dostala pod kontrolu. Už můžu ven, můžu jet vlakem, můžu jít po ulici, což je pro mě vlastně největší výhra. Takže samozřejmě neříkám, že jsem v plné síle, myslím si, že vyčerpanější jsem. To jsem viděla i na Everestu, že jsem byla víc unavená než ostatní. Nevím, třeba jsem ale jen měla na houby kondičku (smích).
Cítíte na svou nemoc nějaký vztek nebo vzdor, že si řeknete: „Ty mě, Crohne, nezastavíš“ a na truc vylezete na Everest?
„Samozřejmě s tím Crohnem musím mluvit, abychom byli v symbióze, když už spolu máme žít, a úplně se nervali (smích). Musela jsem se naučit svoje tělo poslouchat a neskutečně mi pomáhá pravidelný pohyb a pobyt v přírodě. A to, že před sebou vidím nějaký obrovský cíl, třeba Everest. Když jsem za tím cílem šla, pomáhalo mi to překonat složitější období, protože jsem věděla, že to přejde, až se tam dostanu. A ne že by pro mě vrchol Everestu nebyl důležitý, ale zpětně vidím, že mnohem důležitější byla ta cesta. To samé Hřebenovka. A můžu sama za sebe říct, že i kdybych už nikdy nikam nevylezla, tak to, že můžu normálně žít, to je největší vítězství.“
CESTOBRANÍ 2025
Cestovatelský festival Cestobraní se 15. února dočká svého už 6. ročníku. Místem „startu“ cesty kolem světa se od 14 hodin stane kino Hvězda v Uherském Hradišti. Na rozličná místa planety vezme návštěvníky pětice cestovatelů.
Pavel Křižka odveze přítomné do zapomenuté země na rovníku – na Svatý Tomáš a Princův ostrov. Veronika Jiříčková odhalí, jaké to je najet 2 tisíce kilometrů na koloběžce po Irsku. Jiří Kubernát návštěvníky provede Ugandou křížem krážem a Monika Benešová přiblíží svůj příběh, ve kterém se jedna obyčejná holka s Crohnovou chorobou rozhodla vylézt na Mount Everest. Jiří Eibensteiner vezme přítomné na měsíční stop po Kazachstánu a Kyrgyzstánu a jako vždy se stane i průvodcem festivalem.
